Dokáže my ženy snášet všelijaké aktivity naší drahé polovičky? Ano, dokážeme. Ale každá z nás je jedinečná a s tím i naše tolerance. Můžeme toho respektovat příliš anebo naopak, skoro nic.
Práce, sport a pivo s kamarády.
Každý den může být stejný jak ten předchozí, ale jen do té doby, než s tím něco neuděláte. Vždy to začíná úplně stejně. Ráno společná snídaně, pusa na rozloučenou a do odpoledních hodin v práci, to je v každé domácnosti nebo vztahu podobné. Ale co ten volný čas?
Pondělí a úterý běh na 2 hodiny, úterý a čtvrtek silový trénink, pátek tenis a pivo s kamarády a o víkendu závody nebo výlet s partou. Kdy si na vás tedy přítel udělá čas? Snažíte se vymyslet společné aktivity, ale nikdy se netrefíte do jeho časového harmonogramu. Ale však se nic neděje, třeba to vyjde další týden. Ale ten se bohužel táhne na identické vlně jak ten předchozí. Vaše tolerance je v tomto směru až příliš vysoká. Nic však ale neříkáte, nechcete vyvolat válku a žít v pokoji. Ale jak dlouho se dají tyto aktivity snášet? Jak dlouho se bude v hrnci vařit voda, než poklička vyletí?
„Nikam! Doma budeš!“
„Po práci přijdeš domů, pomůžeš mi uklidit byt a uvaříme si večeři, pustíme si film a půjdeme spát. Možná v pátek bys mohl jít na jedno pivo, ale maximálně do deseti.“ A copak řeknete na tento případ? Tyto dvě věty jsem před pár dny slyšela říkat svou kamarádku do telefonu. Není tohle už přeci jen trochu moc? Není ten řemen volnosti utažený až přespříliš? Pokud to vezmeme z té druhé strany. Jak dlouho vydrží muž žít na, tak krátkém vodítku? Nejspíš jen do té doby, než provázek sám nepřetrhne a neuteče před tím, kdo ho drží.
Pojďme se tedy nad tím pořádně zamyslet. Je to u nás ve vztahu podobné jako v jednom z těchto případů? Nebo už jsme dokázali najít ten zlatý kompromis pro obě strany a žijeme tak ve spokojeném vztahu, který upevňuje kdejaká kotva?